Rozšířený scénář BIM

V úvodu do problematiky zavádění BIM modelování jsme si popsaly základní milníky v tvorbě efektivního, tedy využitelného, modelu. Dnes si představíme klíčové vlastnosti výměnného modelu a zmíníme důležité procesní fáze, které nás při jeho tvorbě čekají.

Základní vlastnosti výměnného souboru

Jak jsme již dříve naznačili: optimální výměnný soubor by měl mít tři základní vlastnosti:

1. musí by být aktuální, tj. nesmí obsahovat zastaralé a neplatné informace (způsobené upřesněním konstrukcí a dodávek zařízení v průběhu projektových fází a realizace).

2. musí by být spolehlivý, tj. měl by obsahovat pouze data, která jsou do něho vědomě dodána. Jakákoliv implicitní data (informační vata) jsou škodlivá, protože snižují věrohodnost výsledku.

3. musí by být očekávatelný. Výměnný formát IFC je definován příliš obecně na to, aby ze syntakticky správného souboru bylo možno jednoduchým způsobem získat požadované informace. Dohoda o struktuře a obsahu může významně zjednodušit výměnu a efektivitu spolupráce.

K druhému bodu se váže častý nešvar související s nadbytkem nevyžádaných dat. Myšlenka "čím více, tím lépe" vede přinejmenším k přetížení informačních kanálů, v nejhorším případě ke zhroucení celé výměny.

Tyto úvahy nezahrnují specifika obsahu grafických komponent výměnného souboru. Mimo jiné proto, že grafika bude zřejmě obsahem vášnivých diskusí o autorských právech a zde diskutované prostředky analýzy by se k této otázce měly stavět striktně neutrálně.

Cesta k optimálnímu výměnnému souboru

Při specifikaci požadavků na BIM existují dva běžné nešvary:

•  požadavky na data, která nejsou definována autorem modelu
•  požadavek, aby data byla organizována způsobem, který je pro autora modelu cizí.

Vyžadovat pouze to, co autoři modelu vytvoří

BIM automaticky nemění role a odpovědnosti lidí podílejících se na návrhu, výstavbě a správě zařízení. Nedělá z architektů geodety nebo ze stavební firmy správce budov. Skutečnost, že BIM může obsahovat informace potřebné pro všechny tyto účastníky, neznamená, že se tyto informace nějak magicky objeví v BIM modelu. Požadavky na výměnu BIM modelu by tedy měly zahrnovat pouze informace, které jsou navrženy nebo definovány autorem modelu.

Uspořádat požadovaná data přirozeným způsobem

Popis výměnného souboru (IFC) má rozsáhlá specifická pravidla na strukturu a klasifikaci uchovávaných dat.
Tato pravidla jsou více či méně odlišná od struktury a metod práce nativních aplikací poskytovatelů a jsou tam dodávána formou nadstaveb a dodatků k základním instalacím. Uživatelské rozhraní těchto nástaveb je zpravidla nepřehledné a neintuitivní.

Například: ponechat klasifikační systém takový, jaký je pro autora modelu přirozený.

Hierarchické klasifikační systémy jsou příkladem nepřirozeného strukturování informací. Bylo by však neefektivní (a nesprávné) nutit architekta, aby se naučil klasifikační systém používaný rozpočtářem a požadovat, aby všechny předměty byly správně klasifikovány podle tohoto systému. Proč by měl projektant poskytovat tuto službu, když uživatel může model klasifikovat sám pomocí informací poskytnutých návrhářem?

Tím spíše, že elementární klasifikace poskytnuté autorem modelu mohou být použity mnoha různými stranami pro klasifikaci modelu, každá svým vlastním specifickým způsobem.

Takto navržený BIM samozřejmě nebude splňovat specifikované požadavky na obsah a strukturu dat výměnného souboru.

Proto je nutno použít specifické postupy, které tyto požadavky zajistí. A to formou speciálních utilit, nebo nějaké komplexní aplikace. Výhodou je, že modifikační procedury nasazujeme na výměnný model a jsou tedy univerzální, bez vazby na zdrojový model.

Základní funkce kompletačního procesu:

Validace
Ověření souboru IFC podle požadavků zvoleného použití, zejména analýza, zda model obsahuje všechny požadované objekty, zda objekty mají všechny požadované vlastnosti a zda vlastnosti mají požadované hodnoty.

Editace
Když validace nalezne v modelu nejasnosti, ochylky či chyby, provede se úprava obsahu a struktury tak, aby došlo k naplnění požadavků vymezených cílovým využitím. Úpravy je třeba definovat pomocí nějakého makrojazyka tak, aby je bylo možno spouštět automatizovaně i v dalších - novějších - verzích exportu. Zásadou je, že se při tom nemění konstrukční řešení, pouze datová struktura sloužící k výměně informací.

Módy editace:

• Oříznutí 
  Protože otimální IFC obsahuje pouze relevantní informace, měly by být odstraněny všechny nepotřebné objekty a vlastnosti.
• Obohacení
  Přidání nebo propojení informací z jiných zdrojů do modelu IFC
• Copy-editing 
  Znamená úpravy, které zlepšují formátování, styl a přesnost obsahu. Zahrnuje i např. špatně umístěné identifikátory a hodnoty či přesun požadované informace do předepsaných datových struktur.

Závěr:

Tímto způsobem - metodou postprocesingu - je možno významně zmenšit pracnost (a chybovost) zdrojového modelu. Zároveň je možno distribuovat práce související se shromažďováním negeometrických dat mezi více subjektů.